Hútíjští rebelové v úterý eskalovali své útoky, což vyvolalo poplach v okolí svatého města Mekky, Táífu a přístavního města Džiddy u Rudého moře.
Saúdskoarabská politika odstrašování – diplomatická komunikace s nepřáteli a zároveň zachování spojitosti se svým hlavním spojencem, Spojenými státy – se ukazuje jako slepá ulička uprostřed pokračujících útoků Íránu, jeho spojenců Hútíů v Rudém moři a jeho šíitských militantních spojenců v Iráku, tvrdí představitelé z regionu.
Meze této politiky se plně ukázaly, když Saúdská Arábie na poslední chvíli odstoupila ze schůzky plánované na pondělí mezi Íránem, arabskými státy Perského zálivu a Irákem v ománském pobřežním letovisku Salála. Účelem bylo projednat kontury dohody zprostředkované Ománem, která by zaručila bezpečný průjezd lodí Hormuzským průlivem , kterým před íránskou blokádou této vodní cesty protékala většina vývozu ropy z Perského zálivu a Iráku.
Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán souhlasil s projednáním dohody během setkání 1. září v Džiddě s ománským sultánem Hajthamem bin Tárikem, a to uprostřed narůstajících neúspěchů a zjištění, že Spojené státy nebudou ve prospěch království razantně zasahovat, uvedli agentuře Al-Monitor úředníci hovořící pod podmínkou anonymity. Omán kontroluje jižní část Hormuzského průlivu a hraje ústřední roli v mediaci mezi Íránem a státy Perského zálivu ohledně neomezeného přístupu k němu.
Saúdové se stáhli poté, co odmítli íránská tvrzení, že průliv není mezinárodní vodní cestou, uvedl v úterý deník The New York Times nejmenovaný vysoce postavený úředník Perského zálivu. Zdroje informující deník Al-Monitor uvedly, že v rozhodnutí království sehrál významnou roli tlak ze strany Trumpovy administrativy. Brad Cooper, nejvyšší velitel amerických sil na Blízkém východě, se v pondělí setkal se saúdským korunním princem a pravděpodobně již byl v království, když Saúdové schůzku v Saláláhu ukončili, uvedli úředníci. Mluvčí CENTCOM na žádost deníku Al-Monitor o komentář k Cooperovým pohybům nereagoval.
Odmítnutí a nejistota
Cooperova cesta následovala poté, co prezident Donald Trump údajně 10. září ve dvou samostatných telefonátech odmítl se saúdskoarabským faktickým vládcem zapojit se do válečného úsilí proti Hútíům, když ozbrojenci obsadili klíčový přístav Mokha a ostrov Perim v průlivu Bab el-Mandeb. Ozbrojenci pokračovali v postupu a v pondělí obsadili další dva ostrovy v Rudém moři. Saúdská Arábie mezitím potvrdila, že útok dronu z minulého týdne, který ochromil životně důležitý ropovod království spojující východ a západ, pocházel z Iráku. Ropovod, který vede do rudomořského přístavu Yanbu, se ukázal jako klíčová alternativa pro export saúdské ropy přes průliv Bab el-Mandeb. Narušení dodávek také donutilo Saúdskou Arábii omezit některé dodávky ropy do Evropy, informovala v úterý agentura Reuters, což přimělo velké zákazníky hledat alternativní dodávky.
Trump se staví proti jakékoli dohodě svých spojenců v Perském zálivu, která by legitimizovala íránskou kontrolu nad Hormuzským průlivem a oslabila jeho vlastní vyjednávací pozici s Islámskou republikou, zejména před listopadovými volbami do poloviny volebního období – a to i přesto, že odmítá přímo zasáhnout proti Hútíům, uvedly zdroje. „Představte si, že by dohoda prošla. Trump by měl v ústech vejce, kdyby Írán prohlásil další strategické vítězství – nejprve memorandum o porozumění a poté užší kontrolu nad Hormuzem,“ řekl jeden z úředníků serveru Al-Monitor. Úředník měl na mysli memorandum podepsané mezi Íránem a Spojenými státy 17. června, které nastínilo prozatímní rámec pro ukončení konfliktu a znovuotevření Hormuzského průlivu. Trump ho nakonec prohlásil za mrtvý a konflikt se znovu vyostřuje, přičemž se do boje nyní zapojují i Hútíové.
Cooperova návštěva, spolu s vysláním amerických vojenských poradců a příslibem pokračující zpravodajské podpory království, má odradit Saúdy a další partnery v Perském zálivu od uzavření nezávislé dohody s Íránem ohledně Hormuzského prolivu. Ale jak dlouho může tato strategie vydržet?
„Vidíme, jak se Saúdové snaží udržovat vztahy s oběma stranami. Takže skutečnost, že se tento týden nezúčastnili schůzky v Salále, neříká nic o příštím týdnu ani o týdnu poté,“ řekl Danny Citrinowicz, vedoucí výzkumník v programu Írán a šíitská Osa v Institutu pro studium národní bezpečnosti v Tel Avivu. „Myslím, že chtějí dát Američanům další šanci, ale nebude to trvat věčně,“ řekl televizi Al-Monitor.
Citrinowicz dodal, že Saúdové si nakonec budou muset vybrat mezi hledáním lokálního řešení a plným postavením na stranu Američanů, což bude mít další nepředvídané důsledky.
Situaci pro Rijád ještě zhoršuje to, že i kdyby bylo dosaženo nějakých dočasných dohod ohledně Hormuzu, neexistuje žádná záruka, že by Hútíové zastavili své útoky, „protože jde jen o zrušení saúdské blokády Jemenu,“ řekl Citrinowicz.
Existuje jen málo známek toho, že by se Hútíové dali odradit. Jejich útoky se v úterý stupňovaly, což vyvolalo poplachy v okolí svatého města Mekky, Táífu a přístavního města Džiddy v Rudém moři, kde sídlí mnoho zahraničních konzulárních misí. Odvetné útoky Saúdské Arábie se navzdory jejímu výrazně převyšujícímu vojenskému arzenálu dosud ukázaly jako z velké části neúčinné. K novým útokům Hútíů došlo v době, kdy korunní princ v Káhiře jednal s egyptským prezidentem Abdalem Fattáhem as-Sísím o rozšíření spolupráce a projednání úsilí o zajištění svobody plavby v průlivu Báb al-Mandeb.
Saúdové se nemohou věčně bránit. Ani po listopadových volbách v polovině volebního období se Spojené státy pravděpodobně nezapojí do vojenské akce – konkrétně pozemní invaze – která by mohla íránský konflikt rozhodně zvrátit proti Teheránu. Pravděpodobnější scénář – dlouhá válka o ekonomické vyčerpání, přerušovaná občasnou eskalací – by ještě více poškodil americké spojence v Perském zálivu. „Každý jednotlivý kus kritické infrastruktury v Perském zálivu – největší ropné zařízení na světě, největší odsolovací zařízení, největší ze všeho – je v dosahu [Íránu a jeho spojenců],“ poznamenal jeden úředník z Perského zálivu.
Nejednota v Perském zálivu, ománská „oslnivost“
Další komplikací je nedostatek jednoty mezi samotnými státy Perského zálivu. Bahrajn byl první zemí, která oznámila, že se nezúčastní schůzky v Salále, s odvoláním na nedostatek diplomatických vazeb s Íránem.
„Donutit všech šest států Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) k dohodě na společném postoji v tak závažném kontextu nikdy nebude snadné,“ řekl Michael Ratney, poslední americký velvyslanec působící v Saúdské Arábii. Ratney zpochybňuje, že americký tlak hrál ústřední roli v rozhodnutí Rijádu zrušit schůzku v Salále. „Mám pocit, že Trump tak dychtil najít způsob, jak vyhlásit konec války, že si nemyslím, že by mu dohoda vyjednaná státy GCC přímo s Íránem vadila. Možná by se mu dokonce ulevilo,“ řekl Ratney. „Může říct: ‚Pokud je to v pořádku pro ně, je to v pořádku i pro mě. Koneckonců, Spojené státy Hormuzský průliv nepoužívají.‘“
To je docela dobře závěr, ke kterému nakonec dojdou všechny strany, závěr, který je donutí usednout k jednacímu stolu buď samostatně, nebo společně. A jakákoli dohoda bude ze své podstaty špatná, „protože nebude uzavřena za podmínek preferovaných Amerikou ani státy Perského zálivu,“ řekl Citrinowicz. Zahájení konfliktu bylo od začátku chybou, dodal. „Pokud uděláte chyby, zaplatíte za ně. Nemůžete prohrát válku a vyhrát jednání.“
Ať tak či onak, jedna země – Omán – podle jednoho vysoce postaveného úředníka, který si přál zůstat v anonymitě, ztratí nejméně, protože dosud zahrál své karty „brilantně“. „Ekonomické přežití Ománu spočívá v Íránu, ale nemůže jít proti Spojeným státům a jejich dalším spojencům v Perském zálivu,“ řekl úředník.
Omán proto v posledních šesti měsících spolupracoval se Spojenými státy na jižním koridoru ve svých vlastních teritoriálních vodách v Hormuzském průlivu, který by zůstal otevřený pro veškerou komerční lodní dopravu, ale pojal by pouze zlomek objemů oproti předválečnému období. Zároveň pracoval s Íránem na alternativním plánu, „čekal by na spolupráci zemí Perského zálivu,“ uvedl úředník. Čím vyšší je cena ropy, tím pravděpodobněji budou Spojené státy ochotnější k dohodnutému urovnání. „Geniálnost ománské strategie nespočívá v tom, že tlačí jedním směrem, ale že pevně sedí uprostřed a čeká, až se všichni posunou k rovnováze,“ uzavřel úředník.